„Žerotín, Žerotín,
na něm kříž vysoký,
co sa k nám nachodil
šohaj modrooký…“
V srpnu 1969 to všechno začalo. Během několika týdnů se toho roku zformovala skupinka mladých lidí, tehdy ještě bez zkušeností, zato však s obrovským nadšením. Na první „schůzce“ stačí k dobré náladě harmonika a dobré víno – hned se zpívá a tancuje a ve Strážnici vzniká Slovácký krúžek. Všichni členové mají společný cíl, naučit se původním strážnickým tancům a někdy už skoro zapomenutým písním.
Už půl roku po založení měli členové možnost poprvé se veřejně předvést na krojovém lidovém plese, kde předtančovali „Moravskou besedu“. Krúžek začíná pomalu „existovat“ i na veřejnosti a prvním uměleckým vedoucím se stává Joža Vajčner. Záštitu nad krúžkem přejímá místní JZD. Pod vedením Jože se začínají učit základní danajové kroky, jednoduché cifry, třasák. Po čase jsou už schopni dát dohromady i kratší program a v květnu 1970 začíná krúžek spolupracovat s cimbálovou muzikou Mirka Menšíka. Tanečníci i muzikanti se oťukávají na domácích akcích jako je zarážání hory, vinobraní, hody,… A nikdo se také nebrání „povinné“ účasti na svícách, svatbách, při zatahování, kde probíhá stoprocentně úspěšné tmelení kolektivu. Tento dobrý zvyk přetrvává díky Bohu až do dneška. Ejchuchú!!!
V březnu 1971 dochází v krúžku příchodem nového vedoucího Honzy Loutchana k podstatné změně. Zkoušky nabírají nový směr, stojí to i trochu potu a odříkání, ale díky tomu se soubor dostává na vyšší úroveň. A tím vlastně historie Slováckého krůžku končí a vzniká soubor s novým názvem „ŽEROTÍN“.
Tvrdě se trénuje, repertoár se postupně rozšiřuje o ostatní regiony. Honza Loutchan staví choreografie nejen ze Strážnicka, blízkého Horňácka a Kyjovska, ale i z jeho rodných Čech. Tanečníci se pořád lepší a lepší, a tak si mohou troufnout i na temperamentní myjavské tance ze Slovenska. Mezi tanečníky se nečekaně objevily i pěvecké talenty, které měly při vystoupeních své pravidelné místo u mikrofonu – Jožka Koštuřík, Jenda Horňák, Jožka Vajčner ml., později Jožka Grombíř a Jura Slezák. Jako sólisté zpívali Marie Bučková, Anica Vajčnerová, Anna Loutchanová se svými škádlivými písničkami, Bětka Bačíková a Lidka Petříková s krásnými horňáckými zpěvy a Marie Holubíková s Vaškem Harnošem jako zástupci Strážnicka.
Vystoupení na domácích pódiích se začínají hromadit. Tvrdá dřina přináší své ovoce, a ejhle, je tady první zahraniční zájezd. V roce 1973 vyzkoušeli souboráci kvalitu prken na jevišti v norském Bergenu. Během téměř padesátileté existence navštívil soubor i festivaly v dalších zemích. Byl hostem v bývalé Jugoslávii, Francii, Německu, Španělsku, Řecku, Rakousku, Turecku, Maďarsku, Rumunsku, Rusku, Holandsku, Bělorusku, Bulharsku, na Sardinii a samozřejmě na téměř domácím Slovensku.
V dnešní době je soubor, který čítá zhruba 25 členů ve věku 15 – 35 let, schopný postavit dvouhodinový program. Oprašují se staré kvalitní choreografie, ale vznikají i nové tance, např. Valašsko, Cepový tanec ze Strážnice, rozverná Horňácká trefa, tance z Trenčína, úsměvné pásmo z Ořechova, chlapecký Zbojník, dívčí Lašsko či tance z Lipova nebo Boršic. To se ovšem neobejde bez doprovodu cimbálové muziky, kterých se za dlouhá léta vystřídalo hned několik – již zmiňovaná CM Mirka Menšíka, mladší muzikantské generace jako CM Strážničan s primášem Víťou Pálenským, CM s primášem Jurou Novákem, CM s primášem Pavlem Kočvarou, CM s primášem Jendou Holubíkem či CM s primášem Jožkou Šťastným.